Měl snad pět „vztahů“…Ale naráz!

Když Jana potkala Aleše, šlo všechno ráz na ráz! Večeře v drahých restauracích, víkendy ve wellness, zahraniční pobyty. Během dvou měsíců od prvního setkání navštívili dokonce několik evropských měst a Aleš Janě věnoval veškerou pozornost. Stále jí volal, od rána do pozdních večerních hodin dostávala smsky, zahrnoval jí dárky a snažil se jí se vším pomáhat. Janě se nikdy nic podobného nestalo a nemohla ani uvěřit, že se takové štěstí usmálo zrovna na ni. Byla nadšená, měla pocit, že si s Alešem rozumí snad ve všem, že jí je blízký, jak ještě nikdo a že se mají stále o čem bavit. Často se jí dokonce hlavou honila myšlenka, že potkala, jak se dnes říká, spřízněnou duši…Ale postupem času, když se již znali téměř rok, začal Alešův zájem postupně slábnout. Již se na Janu nedíval jako na „svatý obrázek“…Neobdivoval ji jako v počátku, kdy to vypadalo, že se mu zdá bezchybná, že ji dokonce vidí zidealizovaně, takovou, jaká snad ani nebyla…Tak, jako snad žádný člověk ani být nemůže, protože každý má chyby….Alešovy smsky již nechodily jedna za druhou, ale s většími a většími prodlevami. Jana celou situaci nechápala, nevěděla, co se děje. Vždyť přeci tvrdil, že takhle se ještě nikdy nezamiloval…Byl jí přece úplně okouzlený…„Jak to mohlo takhle najednou zmizet?,“ říkala si často Jana.

Začalo se také stávat, že Alešovi na Janě najednou řada věcí vadila a když se mu snažila dovolat, téměř vždy se vymluvil na pracovní záležitosti. Předtím je snad neměl? Jana tak začala mít pocit, že se mu vnucuje, že o ní Aleš nestojí. Stále tak přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Nenapadlo jí ale bohužel nic jiného, než začít hledat chybu v sobě. Vždyť přece i Aleš již několikrát prohlásil, že mu na ní řada věcí vadí, nebo se tak alespoň tvářil.  Jana se tedy rozhodla víc snažit, vycházet Alešovi co nejvíc vstříc…Najednou to byla ona, kdo připravoval překvapení, kdo vymýšlel plány a návrhy, k jejichž realizaci nedocházelo. Vždycky totiž bylo něco důležitějšího, nebo Aleš nevěděl, co bude… Postupně také snižoval četnost jejich setkání a jednoho dne přišel s tím, že neví, co chce a že ani neví, jestli vůbec chce takový vztah, jako ona. Prohlásil, že si Jana zaslouží někoho lepšího, než je on, někoho, kdo jí víc ocení, protože je fajn ženská. Ze strany Jany se sice Aleš příliš pochopení nedočkal, ale hlavu si s tím rozhodně nelámal. Důležité pro něj bylo, jak se cítí on. Jana se z celé situace dlouho vzpamatovávala, protože nedokázala pochopit, proč se vlastně v počátku tak snažil… Postupem času se pak přes kamarádku známé dozvěděla, že Aleš je tímto chováním známý. Tedy tímto „namotáváním“…Vše musí jít rychle, aby žena nestihla přemýšlet a když se po pár měsících zamiluje, začne mu na ní spousta věcí vadit a jde zase hledat jinou slečnu „dokonalou“, tu iluzi… Od této ženy dokonce zaslechla větu, která jí dodnes zní v uších: „On tě jen zrcadlil, to nemělo s láskou nic společnýho“…a také, že Aleš tento „koníček“ praktikuje již hezkou řádku let a přitom udržuje i několik paralelních vztahů. „Vidíš a já ho tak milovala…Jako nikdy nikoho…,” řekla Jana.