Bizzár
Sherwood, tak jsou nazývány Vrchlického sady kolem pražského hlavního nádraží, kde se od devadesátých let shromažďují lidé bez domova a osoby s problematických vztahem k alkoholu a dalším omamným látkám.
A i přesto, že proběhly mnohé snahy, aby hlavní nádraží a jeho okolí již nebylo místem, jež bude považováno za nejméně bezpečné v celé Praze, a to například rozsáhlá přestavba či zavedení dohledu ochranky, situace se dosud tak úplně nezměnila.
Říká se sice, že cestující, kteří vystoupí z vlaku na hlavním nádraží, nemusí mít již v dnešní době žádné obavy, přesto ale jejich obavy stále přetrvávají. A to zejména tehdy, když se návštěvníci Prahy na nádraží objeví po setmění a případně je čeká i cesta domů přilehlým parkem. Neboť i pouhé zastavení se před nádražní budovou obvykle přinese alespoň žádost o nějakou tu cigaretku či menší, anebo větší, obnos peněz.
A sednout si naproti nádraží například na lavičku? To také není tak úplně jednoduché, neboť bývají obsazeny lidmi bez domova a v letních měsících z nich obvykle můžete přihlížet aplikování omamných látek lidí, kteří leží na dekách v přilehlých sadech.
A ani pro bezdomovce to však dlouhá léta není v této části Prahy tak úplně snadné, jako tomu bylo v již zmíněných devadesátkách…S rekonstrukcí nádraží totiž přišla i změna otevírací doby budovy, kde se je v současné době možné ohřát pouze od 3.30 do 1.15 hod, což přineslo také i úskalí…Neboť ti, kteří nejsou schopni trávit zimní noci například v blízké noclehárně charitativní iniciativy Naděje či v obytných buňkách, neboť tato zařízení vyžadují, aby byli klienti tzv. čistí či měli doklady, pak spí přímo v blízkosti budovy hlavního nádraží…
A přesto, že se nejedná o nijak lehký život, a to zvlášť nyní, kdy je teplota vzduchu v mínusových hodnotách, na hlavním nádraží jsme se od některých lidí bez domova dozvěděli, že jim tento život v jistém směru vyhovuje. Ovšem samozřejmě ne tím, že v současné době mrznou, ale údajnou osobní svobodou, která není nikým omezována.
A jak si tedy ti, kterých je v Praze údajně několik tisíc a dle jejich slov dokonce desítky tisíc, vlastně vydělávají? Říkají, že pohybovat se v blízkosti hlavního nádraží je výhodné zejména v tom, že je zde možné „vyžebrat“ dostatečné množství peněz, neboť se je tu hodně lidí, které tyto otázky tak úplně nepřekvapí. Dle slov jednoho z mužů, který žije bez domova dlouhodobě, je pak určitou možností výdělku i prodej drog, což prý rozhodně nedělá každý, a také příležitostná brigáda či všelijaké krádeže.
Na lavičkách v tzv. sherwoodském parku jsme také potkali ženu středního věku, která byla, co se týče vlastního příběhu a důvodů, které ji samotnou dovedly až na ulici, více než sdílná. „Vyrůstala jsem jen s mámou. Věčně byla v práci, aby měla na nájem a na všechno. Byla jsem hodně sama a v šestnácti se chytla party. Hodně se hulilo, chodili jsme po klubech a zkoušeli kde co. Pak mi někdo nabídl parno. Dali si všichni, tak jsem si dala taky. Ale spadla jsem do toho dost rychle, ještě s přítelem. On to teda bral už dávno a bydlel na squatě. A když to mezi náma skončilo, tak jsem dělala nějakou dobu čórky…Ale moc to nešlo, tak jsem začala chodit s chlapama,“ prohlásila žena, která prý žije na ulici a po squatech již hezkou řádku let.
A když jsme se jí pak zeptali, jestli tuto situaci plánuje v budoucnosti nějak změnit, prohlásila, že se o to pokoušela již několikrát…„Jako…Chtěla bych jít zas nějak na to léčení…Asi nějak v létě…To bych mohla, no…,“ dodala ještě žena, která jako by touto větou více přesvědčovala sebe než nás, a následně se pochlubila, že má nového přítele, který je ale bohužel rovněž drogově závislý, stejně jako ona.
