Bizzár
Ideály krásy se neustále proměňují a co bylo v jednom období vnímáno jako přitažlivé, může být v jiném považováno za nevkusné…
V antickém Řecku byla například vyzdvihována symetrie krásy těla a tváře, což se odráželo i v umění, ve středověku pak muže oslňovaly plné tvary a jemné obličejové rysy, zatímco v 19. století byl trendem štíhlý pas a křehkost. Každé historické období tedy mělo vlastní standard, jak vnímat krásu, ale i vlastní způsoby, jak těchto ideálů dosáhnout.
A co bylo například považováno za ideál krásy ve 14. století, tedy v období renesance? Posedlost obřími čely! Věřili byste, že se ženy tehdy zbavovaly obočí, a dokonce i řas, aby nasměrovaly pozornost pouze ke svému čelu?
Vysoké čelo, a to klidně až do půlky hlavy, bylo totiž považováno za vrchol ženské krásy a ušlechtilosti, přičemž k dosažení tohoto podivného ideálu si ženy odstraňovaly vlasy z temene hlavy bolestným vytrháváním, brusným kamenem nebo za pomoci nehašeného vápna. A proč se vlastně kladl takový důraz zrovna na tuto část těla?
Čelo bylo totiž spojováno se vznešeností a inteligencí a věřilo se také, že větší čelo znamená větší mozek, a tím pádem i vyšší inteligenci. Nejhorší na tom ale bylo to, že tento symbol krásy se následně stal spíše symbolem hanby a portréty s čely do půl hlavy byly později retušovány.
Co se týče pleti, renesančním ideálem byla alabastrově bílá pleť a růžové tváře, neboť světlá kůže reprezentovala bohatství a urozenost. A aby jí tak ženy, ale i muži, dosáhli, používali bílý prášek vyrobený z octa a olova, kterému se říkalo ceruse. Toto složení ale často způsobovalo svalovou paralýzu a v nejhorších případech také smrt. Pro dosažení růžových tváří byl pak používán řepný džus a odvážnější ženy si na tváře dokonce nanášely rtuť…
A i když se tehdy tolik dbalo na vysoká čela a alabastrovou pleť, zubní hygiena prakticky neexistovala a normou doby byly černé a shnilé zuby a zapáchající dech. Pro zamaskování nepříjemného dechu pak lidé žvýkali rozmarýn, anebo petržel, což samozřejmě nijak nepomohlo…
Hygiena těla byla celkově ve středověku, ale i v době renesance, značně odlišná od jakýchkoli pozdějších standardů. Mytí těla se totiž považovalo za zbytečné, anebo dokonce za škodlivé, neboť se věřilo, že voda může otevírat póry a zvyšovat tak riziko nemocí, jako byl například mor, anebo jiné infekce. A aby se tak všudypřítomný zápach co nejlépe zamaskoval, velmi populárními byly parfémy, kterými se šlechta doslova „polévala“…O zápachu na královském dvoře Ludvíka XIV., který vládl ve Francii do roku 1715, toho bylo napsáno mnoho, neboť zdejší hygiena byla doslova děsivá…
Záchody a odpadní systém totiž ve Versailles ještě neexistovaly a malá i velká potřeba tak byla vykonávána prakticky všude…A dokonce i král vykonával velkou potřebu veřejně, a to na speciálním křesle, které používal i při audiencích a jednáních…
