Bizzár
Byla vnučkou známého historika Jaroslava Golla a dcerou prvorepublikového poslance Františka Hodáče. A o kom je řeč? O jedné z nejoblíbenějších hereček třicátých a čtyřicátých let minulého století – Nataše Gollové!
Přesto, že Nataša vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, cestou vědy se nakonec nevydala. Táhlo ji to totiž k divadlu a brzy poté, co se na divadelních prknech prosadila, získala roli ve filmu Kantor ideál (1932).
Po menších filmových rolích však v roce 1939 nastává zlom a Nataše jde z role do role a naplno uplatňuje svůj komediální talent. A tak si ji možná pamatujete z filmů jako Eva tropí hlouposti, z Kristiána s Oldřichem Novým, či coby herečku z filmu Hotel modrá hvězda, Roztomilý člověk, anebo Pohádka máje (1940).
A i když byl život krásné blondýnky po pracovní stránce velmi úspěšný, v partnerských vztazích již Nataša Gollová takové štěstí neměla a jeden z mužů její osud negativně ovlivnil po zbytek života.
Mužem, jehož lze považovat za Natašinu životní lásku, byl rumunský básník Tristan Tzary, za kterým se ještě coby mladinká odstěhovala do Paříže. Vztah ale vydržel jen pár měsíců a Gollová se z jeho dozvuků ještě dlouho vzpamatovávala.
Dalším mužem jejího života, se kterým se dala dohromady v roce 1936, byl herec František Vnouček, známý z role češtináře z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Jednalo se však o vztah, který byl plný hádek a trápení, neboť se jednalo o muže, který se rád napil a byl znám jako nevypočitatelný tyran. A Nataše Gollové rovněž vadilo, že vztah byl v podstatě platonický, neboť Vnouček byl homosexuál, což kvůli tehdejším zákonům pochopitelně skrýval.
Co však Nataše přineslo největší problémy, byl veřejný vztah s Wilhelmem Söhnelem, členem NSDAP, díky kterému byla po válce obviněna z kolaborace. Jednalo se totiž o sudetského Němce, který byl v období Protektorátu Čechy a Morava šéfem Českomoravského filmového ústředí. Byl tedy jakýmsi vládcem českého filmu.
Söhnel však v roce 1941 nezkřížil cestu jen Gollové, ale i další hvězdě protektorátního filmu a Natašině kamarádce Adině Mandlové. „Po jednom večírku jsme s Natašou a doktorem Söhnelem zůstali u Miloše Havla, který bydlel na zámku, a popíjeli jsme až do rána v zámecké kapli. Nataša a Söhnel se najednou vytratili a já jsem odjela sama zpět do hotelu. Když se Nataša vrátila, přiznala se mi, že se jí Willy moc líbí a že se s ním pravděpodobně po návratu do Prahy opět sejde. Radila jsem jí, aby byla opatrná a vzala si výstražný příklad ze mne – přece nechce, aby se o ní začalo vykládat, že chodí s nacisty. Když jsme se vrátily do Prahy, Nataša se s ním skutečně u mě jednou sešla, ale rozhodla se, že to bylo naposled a u toho zůstalo,“ napsala kdysi Adina Mandlová ve svých pamětech Dneska už se tomu jen směju.
„Ovšem teď jsem se zase do Willyho bláznivě zamilovala já a místo s Natašou začal Willy chodit se mnou. A aby to bylo komplet, když jsem později odjela filmovat do Berlína, Willy zůstal sám v Praze a pomalu se s Natašou zase sčuchli. A tentokrát neodolala ona. Když jsem se vrátila z Berlína a dozvěděla se, že mně Willyho za mé nepřítomnosti přebrala, naše přátelství skončilo a Nataša pak chodila s Willym téměř veřejně, z čehož měla po válce skutečně malér,“ dodala ještě ke vztahu Gollové se Söhnelem Mandlová.
Po 2. světové válce, v květnu 1945, byl Wilhelm Söhnel zatčen. Avšak po několika kladných svědectvích, že za války pomáhal českým filmařům, byl v roce 1946 opět propuštěn na svobodu. Gollová, která stejně tak, jako některé další české herečky, jež byly obviněny z kontaktů s Němci, odjela na sklonku války pomáhat do Terezína jako dobrovolnice. V morální rehabilitaci jí to však nepomohlo a byla nařčena, stejně jako Mandlová, z kolaborace s nacisty a potrestána dvouletým zákazem činnosti. Následně sice hrát mohla, ovšem ne v českém hlavním městě.
V roce 1947 tak přijala nabídku od Karla Konstantina, režiséra budějovického divadla, kterého si posléze vzala za manžela. Nataša Gollová se po válce objevila na filmovém plátně už jen sporadicky, a to například v roli Sirael v Císařově pekaři (1951), anebo v pokročilém věku a nemocná ve filmu Drahé tety a já (1974). Svůj žal utápěla v alkoholu a zemřela v osamění v pražském domově důchodců v roce 1988.
