Bizzár
Panická ataka je intenzivní a náhlý pocit strachu nebo úzkosti, který obvykle přichází bez zjevné příčiny. Projevuje se zrychleným srdečním tepem, pocením, třesem, dušností, bolestí na hrudi a závratěmi. A když se pak něco takového objeví, lidé si často myslí, že se o ně pokouší infakt, že umírají či dokonce „přichází o rozum“.
A jak dlouho vlastně může tento nepříjemný stav trvat? Od několika minut až do půl hodiny, přičemž se také stává, že se panická ataka vyskytne i u jiných úzkostných poruch či jako „pouhá“ jednorázová epizoda.
Co se týče rozšířenosti v populaci, psychologové tvrdí, že panickou ataku během svého života prodělá zhruba 2 – 5 % lidí a panickou poruchu pak má 1 – 2 % lidí. Čeští odborníci také varují před jejím nárůstem, a to zejména v důsledku stresu, který lidé prožívali v průběhu nedávné pandemie či stále zažívají díky rychlému životnímu tempu, anebo vlivem sociálních nejistot. Před tím, aby se porucha projevila, pak nejsou chráněni ani muži a ani ženy, i když více jsou problémem ohroženy právě ženy, a to mezi dvacátým a čtyřicátým rokem. A přestože se jedná o velmi intenzivní a nepříjemný zážitek, uvádí se, že panickou ataku je možné zvládnout pomocí psychoterapie či případné medikace.
Vlastní zkušenost s těmito obtížemi pak má z českého showbyznysu například Marie Růžičková, která je manželkou Vladimíra Růžičky, jednoho z nejznámějších českých hokejových trenérů, a která se s ní svěřila svým sledujícím v rámci podcastu na platformě Herohero.
„U mě se to projevuje tím, že mě začne brnět celý tělo a začnu pociťovat ochrnutí levé nebo pravé části těla, začnu se klepat, začne mi strašně bušit srdce, motá se mi hlava. Máte pocit, jako kdybyste měli mrtvici, infarkt nebo jako byste prostě umírali. Je to hrozný! Paradoxně to u mě přijde, když spím,“ prohlásila Marie a současně uvedla, že tyto stavy má velké množství lidí a že je škoda, že se o tom dostatečně nemluví. „Bavila jsem se s mnoha ženami a ty trápí, že když člověk někomu řekne, že má problém a chodí k psychologovi, tak tě nazývají bláznem. Ale vůbec nejde o to, že jsi blázen, ale je to nějaká porucha…A ten, kdo to nemá, je šťastnej člověk, protože je to věčnej boj s vlastní hlavou, který nedokážeš ovlivnit. Mě to provází od dětství,“ dodala ještě Růžičková.
Dětství manželky známého hokejového trenéra totiž nebylo tak úplně jednoduché, neboť v něm nechyběl stálý stres a neustálá psychická zátěž, díky kterým se Marie cítila nenaplněná a chyběl jí pocit lásky. „Jako dítě jsem měla hroznou paniku z vody, bála jsem se plavat, bála jsem se, že se utopím. Můžete si říct, že to s tím vůbec nesouvisí, ale souvisí! Panická ataka jsou strachy! Více jsem si toho začala všímat ve čtrnácti. Občas jsem měla kolabsový stavy a nikdo nevěděl z čeho. Vzali mě do nemocnice, udělali testy a řekli mi, že jsem v pořádku. Ale pokaždé za mnou přišla psychiatrička a povídala si se mnou třeba hodinu o tom, co se děje u nás doma, jestli mám kluka atp.,“ svěřila se tato žena sledujícím podcastu Marie Růžičková bez obalu.
Panická porucha pak u Marie paradoxně propukla naplno až tehdy, kdy ve svém životě konečně zažívala pocity štěstí a klidu. Tedy tehdy, když potkala Vladimíra Růžičku a otěhotněla s ním. I když je třeba připomenout, že seznámení tohoto páru provázel silný mediální humbuk a rovněž obtíže s Vladimírovými dětmi, což Marii Růžičkové v této souvislosti příliš nepřidalo. „Nejvíc to propuklo po těhotenství. Myslím, že jsem měla i poporodní depresi, protože já jsem pořád brečela a byla jsem furt zoufalá. Já jsem vlastně byla tak štastná, že to můj mozek nepobíral…,“ dodala ještě Marie, které psycholožka potvrdila, že když člověk žije v neustálém stresu, tělo si na takový způsob života zvykne, přičemž následné žití v zcela jiném módu pak může zapříčinit všelijaké reakce.
A jsou tedy, kromě mnohaletých terapií či medikace, vůbec nějaké způsoby, jak tak silným pocitům strachu vlastně předcházet? A může na tom člověk alespoň nějak pracovat, i když se panických ataků pravděpodobně nikdy nezbaví? V podobném duchu se Marie Růžičkové zeptala jedna ze sledujících, kterou zajímalo, zda tato porucha souvisí také s pochroumaným sebevědomím, které by bylo možné posílit? „Já si myslím, že určitě. Protože co to dělalo se mnou? Sebevědomí nula…Já vypadám, že jsem strašně sebevědomej člověk, ale opak je pravdou. Jsem na sebe strašně kritická a moje sebevědomí opravdu není moc velký. A to si myslím, že jsem se za poslední roky dost spravila, že to sebevědomí se spravilo, protože já ho měla na bodu mrazu. Ono je to těžký, když ho ve vás nikdo nepěstuje a pořád vám říká, že stojíte za hovno. Každopádně, ano, určitě to s tím souvisí, ty strachy. Panická ataka je jeden převlečenej strach,“ odpověděla jí Marie, která přiznává, že u ní v dětství nebyl rozvoj zdravého sebevědomí podporován takovým způsobem, jak nepochybně podporován být měl.
