Jedna návštěva za 10 let! Ruský „Alcatraz“ patří mezi nejdrsnější věznice světa!

Petak, jenž se nachází na Ohňovém ostrově, který je asi pět set kilometrů severovýchodně od Moskvy, se zcela vymyká zavedenému systému nejdrsnějších ruských kriminálů!

A to zejména tím, že je zde vězeň zcela izolován a nemá také téměř žádnou možnost spatřit jakoukoli lidskou tvář zvenčí! Tyto těžce představitelné skutečnosti pak doslova deformují lidskou duši a následné chování každého člověka.

Když dne 16. května 1996 vydal Boris Jelcin dekret prezidenta Ruské federace o postupném snižování uplatňování trestu smrti, přestali se v Rusku (od srpna stejného roku) tyto tresty vykonávat, což bylo v roce 1999 stanoveno také Ústavním soudem Ruska a následně i potvrzeno v roce 2009. Zdálo se tak, že by vězni, kteří se dopustili těch nejhorších zločinů, mohli začít slavit…To se však nestalo, neboť se již v té době intenzivně pracovalo na vybudování jedné z pěti nejbrutálnějších věznic světa, které se přezdívá ruský Alcatraz a která leží v mrazivých vodách Novozerského jezera.

Do věznice, o níž je známo, že je horší než smrt, byli první vězni posláni již v roce 1997 a jelikož je zde nejnižším stupněm odsouzení trest odnětí svobody na pětadvacet let, někteří měli potencionální možnost dostat se na svobodu „již“ v roce 2022.

V roce 1997, kdy do věznice dorazilo prvních 170 vězňů, tito odsouzení brzy pochopili, že oslavování zrušení trestu smrti bylo skutečně předčasné…To, čím se tato věznice totiž vyznačuje je to, že vězni žijí v jakémsi neustálém přítmí, chladu a izolaci…V temné místnosti o rozloze 8 m², která je vysoká pouze 180 cm, tak tráví téměř 22 hodin denně, přičemž před sebou vidí pouze chladné zdi a teplota zde dosahuje maximálně 11 stupňů Celsia.

A jaké jsou ve věznici hygienické podmínky? Téměř žádné…! Nejsou zde totiž ani umyvadla a ani sprchy. V ponuré díře tak stojí pouze kbelík s vodou, jehož obsah se mění dle sympatií dozorců k jednotlivým vězňům. Teprve ti nakonec rozhodnou, zda v belíku vymění vodu, anebo jestli vůbec vynesou exkrementy nacházející se uvnitř. 

Jediná možnost, kdy lze spatřit alespoň kousek denního světla je pak vycházka v tzv. kleci, která je ohraničena betonem a kovovou mříží nad hlavou, a jež má rozměry o velikosti 2,5 x 2,5 metru. I tato „vycházka“ má však svá omezení! Trvat může pouze hodinu a půl, přičemž během celé její délky musí mít vězeň ruce nad hlavou a dotýkat se jimi mříže. To rozhodně není snadné, avšak umožňuje to dozorcům mít stále ruce vězňů pod kontrolou, přičemž vězni se ruce nad hlavou snaží udržet, neboť ví, že druhou šanci už nikdy nedostanou a do klece by se tak již nikdy nepodívali.

Když pak porovnáme Petak s jinými, a to i těmi nejostřejšími vězeňskými zařízeními, je obvykle běžné, že v ostatních věznicích mají vězni přístup ke knihám a všem možným formám sdělovacích prostředků. Rovněž se mohou všemožnými způsoby vzdělávat, anebo si dokonce zvyšovat kvalifikaci. Také obvykle pracují a vydělávají si tak i tímto prostřednictvím peníze. A přesto, že jsou ve vězení, žijí v neustálém kontaktu s tamějším osazenstvem a mají také povolené návštěvy.  V Petaku z toho ale téměř nic neplatí a pokud ano, tak se jedná pouze o nejnižší minimum, ke kterému by případně došlo pouze za zásluhy, anebo za odměnu.

Co se týče komunikace se svými blízkými, vězni mohou prvních PĚT LET na jakékoli kontakty úplně zapomenout! Za prvních DESET LET má totiž vězeň nárok pouze na JEDNU návštěvu, a to v délce dvou hodin! V další dekádě je pak povoleno návštěv více, a to dvě dvouhodinové a dvě hodinové. Bohužel se však stává to, že po deseti letech bez kontaktu s vnějším světem už za vězni stejně žádné návštěvy nechodí a kdyby se čirou náhodou ještě někdy dostali ven, už na ně většinou nikdo nečeká.

A jak kdysi přiznala žena, která byla v Petaku prvních deset let od založení psycholožkou, takové odloučení od blízkých (a celkově od větší komunikace s ostatními) má na lidskou psychiku a lidské chování obrovský dopad…„Podmínky byly skutečně nehumánní. I já jsem mohla s vězni mluvit jen přes zavřené dveře…,“ dodala psycholožka.

A jak se ve věznici Petak trestá sebemenší porušení pravidel? Šestiměsíční samotkou, v rámci které musí vězni spát první dva týdny na zemi a zapomenout i na případnou vycházku do klece. A pokusy o útěk? Něco takového je zcela nemožné, neboť Petak je znám jejich téměř nulovým počtem! Kam by také vězni utíkali, když všude kolem jsou temné a mrazivé lesy a za věznicí pak pouze malá osada, která je obydlena jen zaměstnanci věznice.