Adina Mandlová o roce 1945: Házeli po mně kameny a kdosi mi plivl do tváře!

Často tvrdila, že kdyby měla sepsat vše, co se jí kdy v životě přihodilo, připomínalo by to spíš nějaký pornografický film než pohádkový příběh…I přesto však, že jí již od patnácti let padalo k nohám nemálo mužů, ona si prý k fyzické intimitě příliš kladný vztah nenašla…Adina Mandlová to totiž v životě neměla jednoduché tak, jak by se z filmového plátna možná mohlo zdát…V raném dětství ztratila tatínka, který podlehl španělské chřipce, a její matka si našla bohatého stavitele, kterého ale Adina nikdy tak úplně nepřijala. „Byl to primitiv, který byl ale asi dobrý v posteli. Často jsem je slyšela hekat z ložnice, což mi zhnusilo sex tak, že jsem nakonec byla dlouhá léta frigidní,” přiznala ve stáří bývalá herečka. Od matky také často slýchala, že se musí dobře vdát a nejlépe pak za někoho bohatého, jako to udělala ona. Adina byla poslána do francouzského penzionátu, ze školy byla ale brzy vyhozena a chvíli pracovala v kanceláři v Mladé Boleslavi. Jelikož ale měla o svém životě jiné představy, odešla do Prahy, kde se přes komparz a doporučení chytla u filmu.

O své první roli ve filmu Děvčátko, neříkej ne! si ovšem nedělala iluze: „Byl to ne víc než štěk před kamerou…” Následovalo seznámení se známým milovníkem Hugo Haasem, jehož se stala hospodyní, přítelkyní a milenkou a posléze tak přišly role ve filmech jako Život je pes, Mazlíček či Ať žije nebožtík. K rolím, které však z Mandlové udělaly skutečnou tehdejší hvězdu, došlo až po rozchodu s Hugem, který v roce 1939 emigroval do Spojených států. Poté Adina excelovala například ve filmu Kristián s Oldřichem Novým, dále pak ve filmu Noční motýl, v Kouzelném domě, v Přítelkyni pana ministra či Pacientce doktora Hegla a v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava točila až 11 filmů ročně!

Jak je však známo, někteří čeští herci byli po válce obviněni z kolaborace s Němci, a to i tací, kteří si s nacistickým režimem nijak nezadali…A jak už to tak bývá, nejvíce se “posvítilo” právě na ty, kteří byli nejúspěšní a nejvíce vidět…A přestože Mandlová natočila v průběhu války pouze jediný německý film, bylo jí vytýkáno, že udržovala osobní kontakty s některými prominentními představiteli nacistického režimu. A aby toho nebylo málo, kolovaly o ní i pomluvy, že se stala milenkou Karla Hermanna Franka, tedy jednoho z nejmocnějších mužů v tzv. Protektorátu. A jak prohlásila sama Mandlová v knize vzpomínek Dneska už se tomu směju: “S K. H. Frankem jsem se v soukromí nikdy nesešla. Potkala jsem ho jen jednou, když nás zavolali na večírek do Rudolfina. A tím skončilo moje první a také poslední setkání s mým tzv. milencem…Nemohla být tedy větší ironie než že mi Frank, jehož mi fáma neustále přisuzovala jako milence, de facto zničil kariéru nejdřív v německém filmu, a pak se dlouho stavěl i proti mému obsazování v českých filmech…To ovšem vědělo jenom pár lidí, a ti mlčeli. Jejich mlčení přispělo tenkrát a i po válce k mé osobní tragédii. Často jsem dostávala anonymní výhružné dopisy, že si to po válce odnesu a české vysílání z Londýna přede mnou dokonce varovalo, což ještě zvýšilo věrohodnost pomluv…Ještě dnes se občas doslechnu, jak jsem se v minulosti těžce provinila proti své vlasti a že jsem prý byla milenkou toho esesáka, co vyhladil Lidice…” 

A jaký byl tedy vlastně osud Adiny Mandlové, když skončila 2. světová válka? Po válce se Adina snažila udržet optimismus, neboť stále věřila tomu, že by ji lidé, kteří jí dosud tleskal, přeci jen tak nezavrhli, když nic tak hrozného neudělala…Když však jela jednoho květnového dne roku 1945 s přáteli v otevřeném kočáře Berounem, vyskočili jim na kočár dva ozbrojení příslušníci lidových gard, přičem jeden z nich vykřikl: „Aha! Ptáček utíká za Frankem!” Jakmile pak lidé zaslechli, že vedou Mandlovou, rychle se shromáždili a z davu se ozývaly nejen věty typu: “Kde máš Franka, aby ti pomohl?”, či další výhružky, ale vzduchem létaly i kameny a kdosi jí dokonce plivl do tváře. Následovalo její převezení na policejní ředitelství do Prahy a po týdnu pak přesun do pankrácké věznice. „To údobí, než se ustavila legalita, bylo jistě jednou ze skvrn československé historie…A zdálo se, že kdekdo kdekoho udává, jako by se chtěl zbavit vlastní viny. A mnohdy tomu tak skutečně bylo, protože si nemohu pomoci a myslím si, že nejsem nespravedlivá, když se domnívám, že kdo za německé okupace nebyl v podzemí, v zahraničí, nebo dokonce ve vězení či koncentračním táboře, byl do určité míry kolaborantem a mohl být také lehce z kolaborantství nařčen,“ napsala Mandlová v knize svých vzpomínek. Ve věznici na pražské Pankráci nakonec Adina Mandlová strávila tři měsíce…Po propuštění se však již k filmu vrátit nemohla, neboť jí tehdejší ministr kultury, komunista Václav Kopecký, nekompromisně oznámil: „Milostivá, vaše filmy se už nikdy v Československu hrát nebudou…”

Nakonec tedy Mandlová emigrovala s Josefem Kočvárkem, kterého si vzala a který získal vstupem do RAF britské občanství, do Velké Británie. S tímto mužem, kterého si po válce vzala z rozumu, však dlouho nevydržela…V roce 1949 se pak seznámila s Benem Pearsonem, britským návrhářem divadelních kostýmů, kterého si později vzala. Patnáct let pak společně žili na ostrově Malta a následně i ve Spojených státech, a to až do Benova skonu v roce 1990. Poté se Mandlová vrátila do porevolučního Československa, kde ještě zhruba rok dožila v příbramské nemocnici.