Bizzár
Vdaná jsem byla třicet let… Když jsme se s manželem brali, byli jsme mladí, těsně po střední škole… Život tak nějak plynul, jednou nahoru, jindy dolů, jak už to tak bývá…Když se manželovi blížila padesátka, začal se ale chovat jinak.
Nový styl oblékání, časté návštěvy posilovny a dokonce se chytil i nějaké party, která však byla spíš ve věku našich dětí, než našem… No, nový styl oblékaní… Spíš kompletně změnil šatník… Skejťácké mikiny, kalhoty s rozkrokem u kolen, roztrhané kalhoty… Dlouho jsem to přehlížela, když se tomu ale smály už i kolegyně z práce, bylo mi trapně. Často se také stávalo, že zůstával přes noc pryč a vyrážel s novými přáteli na fesťáky nebo party. Se mnou čas už dávno netrávil… Prosby o výlet nebo dovolenou ignoroval, nebo se jim dokonce vysmíval:
„Prosím tě, co bysme tam dělali? Nejsme na takový věci už starý?”
Několik dní na to se ale sám vrátil nad ránem, nový kamarád totiž zapíjel státnice. Když už situace nějakou dobu pokračovala, přestalo mě bavit prosit se o nějaké výlety nebo společné trávení času… Byla jsem zrovna na kafi s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, a ta mi začala vyprávět, jak úžasné lidi nedávno potkala:
„Musíš tam jít se mnou! Je to skvělý, když konečně poznáš lidi, který ti rozumí…”
Netušila jsem o čem mluví, ale příští středu jsme už společně seděly v jakési tělocvičně… Když jsem se ale rozhlédla kolem, nemohla jsem nevidět, že sem příliš nezapadám. Šla jsem z rovnou z práce, na sobě fialovou halenku a černou, přiléhavou sukni. Kolem mě ale byli „jiní“ lidé, tak nějak uvolnění… Ženy v rozevlátých šatech, některé na krku korále, kdosi pak v hlavě čelenku nebo luční kvítí… Najednou světlo v tělocvičně potemnělo…
Místností se linula pomalá, meditační hudba a vzduchem se rozvoněly vonné tyčinky… Po několika minutách vstoupil do místnosti jakýsi muž. Měl dlouhé vlasy a výrazné, pronikavé oči. V tu chvíli se ke mně kamarádka naklonila a řekla zasněným hlasem:
„To je on! Richard!“
Pohlédla jsem na muže, ke kterému se s nadějí upíraly zraky snad všech lidí v sále, ale nadšení, které bylo kolem až hmatatelné, jsem nesdílela… Richard mluvil o tom, jak se vrátil z dlouhých cest za poznáním…Také o tom, jakými prošel rituály, díky kterým pochopil, co je podstatou a smyslem života… Když však jeho řeč skončila a já viděla, jak k němu rychle směřují kroky některých žen, vzpomněla jsem si na film o Guru Járovi, který jsem nedávno viděla v televizi…
Co tady vlastně dělám, ptala jsem se sama sebe? Copak nestačí, co dělá můj manžel? Když k nám pak po několika týdnech přijel na návštěvu bratranec Milan a manžel mu s nadšením ukazoval fotky z jakési techno party, Milan se rozesmál na celé kolo:
„Ty vole, prober se!“
Manžel se sice urazil, postupem času ale bylo vidět, že nad celou situací přemýšlí a frekvence probdělých nocí s pubertálními kamarády slábne.
