Iva 37: Lítala jsem do Ghany. Každou volnou chvilku…

Když si na to dnes vzpomenu, nevím, jestli se víc smát, nebo brečet…Měla jsem dlouholetý vztah s Patrikem (41). Mužem, na kterého jsem se mohla spolehnout, který mě miloval a udělal by pro mě vše…Já nad tím ale příliš nepřemýšlela a brala to jako samozřejmost…Vztah, kde se nemusím o nic snažit a ono to vždycky nějak bude…Věci dlouhodobě běžely v „zaběhnutých kolejích”, ale chybělo mi v tom takové to „něco”, to vzrušení, které člověk zažívá, když potká někoho nového…Pracovala jsem v nadnárodní společnosti, v práci se mi dařilo, a i když jsem tam trávila většinu času, byla jsem spokojená. Někdy v té době mě přes LinkedIn oslovil muž z Ghany, který mě okamžitě zaujal. Byl vysoký, charismatický a měl nádherný úsměv. Jmenoval se Farai (34) a psát jsme si začali téměř okamžitě, a to s takovou intenzitou, že jsem nic podobného ještě nezažila. Psali jsme si od rána do večera, jednu smsku za druhou, dlouhé měsíce. Když si s někým píšete takhle často, tak se snadno může stát, že začnete něco cítit. To, že se vám najednou zdá někdo blízký, že máte pocit, že jste se snad zamilovali… Dnes už chápu, jak velká to byla iluze. Něco, co nebylo skutečné, že to byla jen jakási hra, kterou tento muž nedělal poprvé a rozhodně ani naposled. Vždyť co jiného taky mohl z té dálky dělat, aby mě nějak namotal, zaháčkoval, aby se mi vkradl do srdce? A to se také velmi rychle stalo…Nakonec jsem byla na těch smskách přímo závislá, žila jako ve snách, jako by tohle byl můj skutečný život, můj vztah, moje budoucnost…V hlavě už jsem neměla nic jiného, než jak to udělat, abych se s ním mohla vidět co nejdřív, nebo, co vymyslet, abych mohla odjet do Ghany…

Jediný, kdo věděl pravdu o tom, co se děje, byla mamka. Té jsem se svěřila. Je pravda, že kdybych mohla, tak bych tehdy o své lásce křičela do celého světa a každému se chlubila, ale byl tu ještě Patrik…Mamka ale rozhodně mé nadšení nesdílela, ba naopak. Když jsem jí vyprávěla, jak jsem šťastná a zamilovaná, nevěřícně se na mě obořila: „Jsi normální? To se mi snad už jenom zdá, tohleto! Co to tu meleš, jak můžeš být zamilovaná do někoho, koho ani neznáš? A co Patrik?“ Toho dne jsme se hodně pohádaly…Já ale na hádku zapomněla ihned poté, co jsem u ní zabouchla dveře. Plánovala jsem už jen svoji cestu! Jak jsem řekla Patrikovi – „pracovní“…Když se blížil den odjezdu, tak jsem se neskutečně těšila, ale zároveň byla i hodně nervózní…Tolik jsem si totiž přála, aby vše dopadlo podle mých představ. A taky dopadlo! Dny, které jsem s Faraiem v Ghaně strávila, byly nádherný, ani jeden z nás se nemohl nabažit toho druhého. Farai mi lichotil, byl pozorný, milý, romantický a choval se ke mně jako k princezně! Říkal dokonce, jak velmi obdivuje to, jak jsem pracovně úspěšná a schopná žena! Jaký to byl rozdíl proti Patrikovi…Když mezi námi po několika dnech došlo také k sblížení intimnímu, věděla jsem už přesně, co chci! V tu chvíli jsem se rozhodla! Na dlouhé roky s Patrikem jsem úplně zapomněla, najednou mi bylo jedno, jak to bude brát, jak se Patrik může, nebo bude, cítit…To vše šlo stranou. Teď jsem byla šťastná já a nemínila si své štěstí nechat nikým vzít! Od té chvíle jsem do Ghany jezdila opakovaně, každou volnou chvilku…A to i přesto, že jsem se dostávala do potíží jak v práci, tak i do potíží finančních. Patrik pochopil, že to, co předvádím, již dávno s žádnou prací nesouvisí, tedy pokud vůbec někdy souviselo…I tak mě ale překvapilo, jak velmi byl nešťastný a do kolika hádek a konfliktů se se mnou pouštěl…a že jsem mu za to vůbec stála…Nedocházelo mi, že jsem mu zlomila srdce a nebylo to pro mě ani důležité. Čím déle jsem však znala Faraie a čím více času jsem s ním prožila, tím rychleji blednul růžový nátěr na mých brýlích…Už to přestával být ten romantický muž, se kterým jsem si měla stále o čem povídat…, ta “spřízněná duše”…Spíš bylo čím dál víc vidět, že dokonalí lidé opravdu neexistují, že každý má své chyby, ale také,  jak jsme nakonec rozdílní, jak rozdílně určité věci chápeme a v jak odlišném prostředí jsme vlastně vyrůstali a žili…Farai se také stále víc zajímal o to, jak to vlastně v Čechách mám, v jak velkém domě nebo bytě bydlím, co přesně vlastní nebo nevlastní moje rodina, a až mnohem později mi došlo, že jeho zájem o mě a moje oslovení – taky nebyla žádná velká náhoda. Když pak přišel s tím, že se jeho rodina dostala do velkých finančních potíží a že bych jim, jako jeho přítelkyně, měla pomoci, bylo toho už i na mě trochu moc. Další cestu do Ghany jsem už nepodnikla a zůstala raději v Praze. Až tehdy jsem si měla možnost skutečně pochopit, že jsem si měla raději vážit toho, co jsem měla…A rozhodně to nebrat jako nějakou samozřejmost, protože to, jak mě Patrik miloval, žádná samozřejmost nebyla…